Text.: Na úvodní stranu

Spolek vrahů ze švábských mezích funguje jako volné alkoholické sdružení které, kromě pravidelných návštěv zařízení Alva-Vinariko poslední dobou vyvíjí jen minimální činnost.


Neoficiální frakce této skupiny (Perry a Bejček) se již řadu let angažuje na poli motorismu , se zvláštním zřetelem k čs. motocyklové produkci let 50tých až 60tých. Frakce je též částečně militantní až militaristická.


V současná době disponujeme několika Jawami 350 tzv. kývačka a panelka v různém stupni zrenovovanosti a provozuschopnosti.


-V letošním roce byla po dlouhých porodních bolestech (de facto standardních) po 3 letech dokončena konverze Bejčkovy rozebraná červené J250/353 r.v. 1963 na vojenskou J350/354 model 1957

Vzhledem k tomu, že od již r. 2001disponujeme obdobným strojem r.v. 1958, mohli jsem se konečně důstojně zúčastnit letošní akce Mordová rokle 2008 pořádané již řadu let Klubem přátel historických vojenských jednotek Třebestovice.


- V září 2007 byla dokončena generálku motoru u ČZ 250/475 (sport) a společně s již dříve zkonstruovanou sportkou J350 jsme uskutečnili ¨Karlštejnský terénní okruh s návštěvou expozice býv. Solvayových lomů




Do složky Mordovka

Po několika letech ideových příprav jsem se konečně na tuto akci dostali i jinak než civilním autem ( naposledy v r. 2004).

Start cesty probíhá běžným způsobem dle zavedeného postupu „Ještě dlouho nevyjedeme“

V 17:00 doráží Bejk do Modřan, aby mne zastihl na zahradě v trenýrkách s rozbaleným zavazadlem.

Vzhledem k tomu, že on svou část výstroje má omylem uloženu ve Vonoklasech, vyrážíme do Milovic v 17:30 netradičně směr západ, abychom po ujetí 40 km, tankování na Zbraslavi a mezipřistání u Pahejla (Bejk senior) byli ve 20:00 opět v Modřanech, kde si doplňuji svetr(abych ho celý weekednd naprosto zbytečně tahal s sebou).

Cesta je kromě prasklé pojistky bez problémů, a po 22 hod, již stojíme v bunkru v Mordovce a frontu na pivo si krátíme rumem (který je paradoxně bez fronty).

Touto zrychlenou methodou snadno doháníme osazenstvo, které zde premedikuje již od čtvrtka.

Bez velké námahy se ve všeobecném chaosu setkáváme s Jardou a Žanetou Koderovýma, a ubytováváme se u nich v campu pro nákladní vozy ČSLA.

Ještě z kraje večera jsme zachyceni organizátory a na základě naší výstroje jsme zaangažováni do skupiny regulovčíků, která má zítra směrovat kolonu těžké techniky při projížďce po okolí.

Sraz ,v nekřesťanskou hodinu 7:30, se zdá nesplnitelný a už jsme smířeni s tím že zaspíme.


Situace, se však vyvinula naprosto nečekaně. Byť jsme šli spát kolem 2 ranní, na nohou jsme už o 6 protože táborem projíždí šílenci se sirénou a jiní šílenci po nich střílejí slepými. Spát se v tom venku nedá. Netoliko Koderovic famílie. Ti spí jak zařezaní ve své štábní PV3S.

Regulaci řídí člověk s názvem Pěna(zřejmě krycí jméno).Na místě se schází asi 10 lidí v maskáčích s bílými xšírami a plácačkami. Jako standardně to probíhá v chaosu. Většině účastníků není jasná trasa, ani časový harmonogram. Nakonec každý dostaneme ještě spolujezdce jako směrníka a mažeme na trasu V koloně jede cca 40 vozů od zilů PV3S, OT64, tatry tůzných typů až po UAZy, GAZy a motocykly BMW. Na cca 40 km trase se nám 2x úspěšně daří paralyzovat dopravu na hlavní trase Nymburk- M.Boleslav, kde zastavujeme dopravu na 10 minut v obou směrech, aby kolona mohla nerušeně projet. Fronta, která se v mžiku vytvoří směrem od Nymburka, mě celkem vyděsí, ale drze stojím, pevný a neochvějný a červeným VB terčíkem nepustím dál ani kolo. Je pravda, že kdyby ten kamion nestál ve frontě až čtvrtý, ale první, tak jsem ještě v tuhle chvíli zažehlen do asfaltu na křižovatce v Krchlebech.

Nejadrenalinovější je ovšem ,poté co kolona přejede, jí dohnat a předehnat, aby se zase na určeném místě dalo regulovčíhovat. Být vtěsnán mezi Tatru 111 a OT 64, poté co v protisměru na okresní cestě je místo tak na velorexe sraženého po vyprání je zážitek na který se jen tak nezapomíná.

Zpátky v rokli jsme v 11 hodin, zatímco mám pocit, že je tak kolem 4té. - Nojo v sobotu v 6 se tak často nevstává. Časového prostoru využíváme k obědu a lehkému zopakování večerního veselí, abychom si zkrátili čekání na bitevní ukázku a večerní zábavu. Tímto systémem se Bejčkovi daří premedikovat se 2x během jednoho dne(a večera), když to proloží odpoledním spánkem po boku Jarouška juniora.

Zbytek dne probíhá expozice jednotlivých vojenských klubů, zakončená bojovou ukázkou střetnutí francouzských partisánů s německou armádou.

Večer následuje zábava za doprovodu kapely Psychohlína. Zábava je skutečně zemitá, až psychodelická.

Po skončení zábavy ještě navštěvuji ležení Loučeňského klubu, kde mají promítání filmů s židovskou tematikou, wisku a pivo a utopence. A v během debaty kolika procentní můžeš být žid abys nemusel do transportu jdu spát cca ve ½ 4.


Neděle je ve znamení vyspávání a poledního odjezdu. Cestou ještě uskutečňujeme zastávku v Českém Brodě, u mojí Daniely na polívku a vodu, neb je nesnesitelné horko.(ještě že mám s sebou ten svetr).

Daniny rodiče jsou poněkud konsternováni, ne tím, že jsme v maskáčích, ale když si Bejk sundává bundu má v podpažním pouzdře zavěšenou svojí ČZ75, jako nějaký šílený motobodyguard. Naštěstí jsou natolik decentní, že se na to dotazují až po našem odjezdu, takže nás neuvádějí do rozpaků.

No a to je vše. Sláva nazdar výletu, nezmokli jsem a dojeli bez nehod.